V muzeích roste každoročně návštěvnost nejen tuzemských, ale i zahraničních turistů

Ženy jdou na zámek, muži míří do bunkrů

Praha - Pevnosti a bunkry. Snad každý návštěvník českých hor se s nimi setkal. Ukrývají se v lesích, stojí u silnic. Měly chránit před agresí. Teď jsou v centru pozornosti mnoha nadšenců.

Více než šest desítek let po skončení druhé světové války stojí na našem území tisíce objektů původního pohraničního opevnění. A to i přesto, že mnohé z nich byly po roce 1938 zničeny.

Ani poválečné osudy této podle některých historiků nejlepší linie pevnostního opevnění v Evropě nebyly příliš růžové. Mnohé objekty se využívaly jako sklady, jiné byly zabetonovány.

Nadšenci dělají z bunkrů malá muzea

Některé z bunkrů mají ale štěstí: staly se předmětem zájmu skupin nadšenců, kteří se je snaží uvést do původního stavu, a uchovat tak alespoň část této zajímavé historické památky.

„Náš Klub vojenské historie Náchod zahájil svou činnost již v roce 1986. Tehdy sice naše registrace nebyla přijata s odůvodněním, že v socialistické společnosti žádné kluby nejsou, ale nakonec se nám podařilo zaregistrovat jako kroužek vojenské historie v rámci Svazarmu,“ popisuje počátky činnosti Aleš Horák, předseda Klubu vojenské historie Náchod.

Po listopadu 1989 se tato skupina stejně jako mnoho dalších osamostatnila a nyní existuje jako občanské sdružení registrované při ministerstvu vnitra. Došlo k zásadnímu obratu. Nová doba umožnila prezentovat výsledky dosavadní činnosti, a „bunkrologové“ tak mohli vystoupit ze své poloilegality.

O tom, co pro ně opevnění znamená, svědčí například i následující historka z objektu těžkého opevnění Březinka. Pěchotní srub obsahuje řadu unikátních exponátů, ale k nejvýznamnějším patří bezesporu protitankový kanon ráže 47 mm, který byl po roce 1939 odvezen německou armádou na Atlantický val do Norska.

Díky pochopení Norského muzea ozbrojených sil i pomoci krajana žijícího v této skandinávské zemi se kanon v roce 2003 vrátil na své původní místo z roku 1938. Jde skutečně o unikátní příběh i proto, že těchto zbraní se v celé Evropě dochovala necelá desítka.

Do muzeí chodí i zahraniční zájemci

Přestože samozřejmě ne všichni turisté míří k pohraničnímu opevnění, provozovatelé objektů si na nezájem rozhodně nestěžují. V Krkonoších a Orlických horách existují i speciální naučné stezky, jež vedou mezi jednotlivými pevnostmi a bunkry.

Vzhledem k tomu, že lidé provozující zmiňovaná muzea jsou amatéři a své činnosti se věnují jen ve volném čase, bývají objekty otevřeny většinou jen o víkendech. „V průměru přijde okolo 20 návštěvníků. Nezřídka se stává, že prohlídka trvá déle než 40 minut,“ říká Martin Nič, který se stará o jeden z berounských bunkrů.

V muzeích roste každoročně návštěvnost nejen tuzemských, ale i zahraničních turistů, což potvrzuje například Pavel Holzknecht ze sdružení Stachelberg. Velkou část tvoří návštěvníci z Německa, Nizozemí či Polska.

Podle Martina Černého, správce Pevnostního muzea Vranov nedostačuje v letní sezoně kapacita objektů počtu návštěvníků. Zájmu o toto muzeum bezpochyby pomáhá i blízkost zámku Vranov, na který proudí davy turistů. Běžná praxe je, že maminky s dcerami jdou na zámek a tatínkové s mužskými potomky míří rovnou na bunkry.
On totiž například takový sestup do hloubky více než třiceti metrů, jenž nabízí třeba prohlídka podzemí dělostřelecké tvrze Stachelberg u Žacléře, je skutečným zážitkem, který rozhodně stojí za absolvování.

Zdroj: Lidové noviny, 27.7.2006